Historie šampaňského

Tvrdí se, že žádný jiný alkoholický nápoj nezosobňuje radost ze života tak jako šampaňské. Také proto si potěšení v lahvích ročně dopřává kolem 400 milionů obyvatel zeměkoule a toto šumivé víno každoročně zaznamenává enormní nárůst popularity i v zemích, kde bychom to rozhodně nečekali. Japonci v roce 2006 o 35% víc než předchozí rok a Indové dokonce o 125%.

Přestože ani kvalitní šampaňské nemusí zruinovat peněženku, stále ho máme spojené se skutečným luxusem. Přitom je příběh šampaňského, jakkoli půvabný, v zásadě velmi skromný.

Historie šampaňského

Jméno oblasti, která dnes produkuje chráněné značkové šumivé víno, pochází z latinského campania, tedy pole, přeneseně venkov. Vinařství tu začali provozovat už Římané. Zároveň z místních vápencových kopců dobývali stavební materiál. Vytěžené jeskyně se staly nejlepším domovem pro miliony lahví šampaňského a zdejší vápencová půda je doslova ideální pro odrůdy Pinot Noir a Chardonnay. Vinařství v této oblasti až na výjimky setrvává na špici. Vybrané vinice se také ocitaly v majetku mocných církevních řádů. Zdejší tichá vína odrůdy Pinot Noir začala v 17. století konkurovat i do té doby nepředstiženým burgundským; zejména na nizozemských trzích také proto, že jim byla věnována doposud nevšední péče. Když se mladá tichá vína převážela do teplejšího klimatu Španělska nebo Francie, docházelo ke druhé fermentaci; víno udržely v lahvích speciální korkové zátky. Fenomén šumivosti začal být studován a uměle napodobován. Nejdál a s největším úspěchěm došel sklepmistr z kláštera v Épernay, dom Pierre Pérignon, považovaný za duchodního otce šampaňského.

Kvalita vín a zejména způsob, jak šuměla a zda vůbec, bylo v počátcích výroby velkou proměnnou. Stálicí naopak zůstávalo samovolné vybuchování lahví, které dokázalo zlikvidovat až 40% produkce. Jinou proměnnou byla chuť, vzhledem k poměrně severní poloze Champagne často příliš zelená nebo navinulá; tyhle nedostatky se kompenzovaly přidáváním cukru do hotového vína. Známý lékárník a filantrop Permentier jednou místo běžného cukru použil koncentrovanou hroznovou šťávu. Kvasící cukry ovšem způsobovaly, že vybuchovalo až 80% lahví, chtělo to dalšího myslitele. Stal se jím lékárník s příjmením Francois, jež vypočítal kolik cukru je zapotřebí k vytvoření určitého objemu oxidu uhličitého, a tím i optimálního tlaku. Začátek dvacátého století také přinesl určení vymezené geografické oblasti a eliminaci pančování šampaňských nekvalitní konkurencí. Zákon schválený roku 1927 je v platnosti dodnes a o jeho dodržování se stará Comité Interprofessionnel du Vin de Champagne. Jakékoli šumivé víno z jiné oblasti, a dokonce ani jakýkoli výrobek, třeba parfém, nesmí od té doby nést název Champagne.

A tak mají ostatní vinařské oblasti, produkující často vynikající "šampaňské", povinnosti uchylovat se k jiným názvům. Pro spotřebitele to ale není tak špatná zpráva, protože absence zákonnem chráněné značky často chrání také jejich peněženku. Platí to například o šumivých vínech z lombardské oblasti Franciacorta, která má stejné klimatické a půdní podmínky jako Champagne. Vína se vyrábějí takzvanou francouzskou metodou.